Dopis Josefa Dvořáka Janu Werichovi

Vážený pane Werichu,

mám Vás velmi rád už od útlého dětství, kdy jsem rozum bral a spolu s tatínkem vleže na kanapi nadšeně poslouchal stařičké rádio, dvoulampovku se zeleným okem na čelní stěně – to očko se trvale divilo – a já se divil taky. Slyšel jsem právě z přístroje poprvé Váš hlas a Vaše písničky.

Jsem kluk z malého města Kadaně a proto jsem neměl šanci vidět Vás na jevišti. Když jste po válce hrál Čochtana v Divotvorném hrnci, byl jsem malej, ale sláva této Vaší role vzlétla až k nám. Vzpomínám, jakým štěstím jsem zářil, když jsem od rodičů dostal desku s názvem Čochtan vypravuje ... Stala se mi prazvláštní věc. Ve škole jsem nebyl v učení zrovna žádná hvězda, byl jsem trvale rozptylován mnoha zájmy, ale tuhle Vaši desku jsem se naučil – slovo od slova – na první poslech. Strašlivě se mi líbila pasáž o žlutých holínkách s tím, že je „ještě máte schovaný“. Řval jsem u příhody se skautským páskem ... Zkrátka: byl jsem absolutně odvázanej, jak může bejt odvázanej kluk, kterej se zamiluje.

Když jsem se dostal z ústeckého Kladivadla do pražského Semaforu, byl jsem rád. Také proto, že toto divadélko bylo duchovně spřízněno s Vaším slavným Osvobozeným... Bylo to divadlo autorské, divadlo komediální, diváky vyhledávané...

Hrál jsem v Semaforu rád a hruď se mi dme pýchou z toho, že jsem se prý líbil i Vám. Váš Čochtan, tedy Čochtan mého dětství, mě však nepřestával vzrušovat. Chtěl jsem ho hrát, snil jsem o něm.

Přes lehký děj a kouzelné písničky, a taky přes Vás, pane Werichu, se na jevišti pokouším divákům v hledišti dodat dobrou náladu, pohodu a štěstí. V tom, doufám, kráčím ve Vašich „Čochtaních“ stopách.

A mám Vás přes Čochtana ještě radši.

Váš Josef Dvořák